Adventní mlhy po Evropě

Najednou jsem si začal docela uvědomovat, že moje Holandské exilové angažmá se pomalu blíží ke konci. To je víc než škoda. Za necelého půl roku jsem si tu zvykl, stihl zabydlet, pořádně rozhlédnout a zachytit místní poměry a příležitosti. Dostala se mi i nabídka prodloužení pobytu na celý rok. Dost jsem nad touto variantou váhal a sám si dával spoustu otázek, vyvažoval a přemítal. Na jedné straně možnost rozličných stáží, pracovních nabídek jak v médiích, tak i v jiných aktivitách právního charakteru. Uchycení v Haagu a další růst. Na druhou stranu bych byl tzv. zero grant student, tedy žádná finanční podpora Nakonec a hlavně i vztahově. Svou milou nevidět dalšího půl roku, to by bylo opravdu mrzuté. Že pořád nic nestíhám ani tady, to už je stará písnička. I ta bakalářská práce mi dává zabrat, i když už mám v tuto chvíli něco okolo třiceti stran, pořád to není ono. Přijde mi, že jsem stále sotva v polovině. Nakonec budu asi docela rád, když to všechno v klidu nějak ukočíruju zdárně do konce. Jinak abych shrnul posledních pár dní. Koukám, že už je to zas více než dva týdny… Na návštěvu přijela má milá, po různých peripetiích a mých neuvážených krocích to nakonec bylo opravdu moc pěkné. Holt mám z toho poučení, že nemůžu chtít všechno a zaráz. Zkrátka má schopnost plánování věcí příštích je, jak řekl jeden kamarád, poměrně snížená. Vše se ale pokouším reflektovat. Poslouchám Beethovena, přemýšlím, tvořím…
Jo a tak to bylo začátkem prosince, kdy jsme s mojí milou procestovali kousek Holandska, podívali se na českou půdu za Janem Amosem do jeho muzea v Naardenu. Inspirativní. Zanedlouho přijel na mé pozvání kamarád Vláďa, věčný student, snad nadějný novinář, hledač cest svého uplatnění, pochybující nad mnohými tezemi a autoritami. Toho času zrovna na pomezí bohemistiky a návratem k novinařině. U portského jsme nakousli mnoho témat, která nám jsou blízká, ať se jedná o média, společnost, vztahy či jednotlivé drobné historky. Bylo to moc pěkné. Společně jsme se celá trojka podívali i za uměním do Amsterodamských muzeí na Rembrandtovu noční hlídku a staré holandské mistry. Nevím jak to, ale Halsův obraz „Veselý piják“ prostě v Rijksmuseu neměli. To mně poněkud překvapilo, protože jsem se na něj dost těšil. Holt, příště budeme muset vyjet na Halse asi až do Haarlemu. Jinak jsme bleskově navštívili i muzeum historie, Vláďa nakoukl na Van Gogha a pak jsme to vzali okolo Anny Frankové přes čtvrť červených luceren opět domů do Groningenu. Nákupy portského a sýrů, drobné povídání a pak adieu do Brém a odtud domů. To já jsem hned další den zase vyrazil na druhou stranu. Do Bruselu.
Měli jsme tu krátkou stáž pro mladé žurnalisty v Evropských institucích, zvláště pak v Evropském parlamentu. Vše právě v době nadcházejícího přelomového summitu EU. Program poměrně zajímavý. První den setkání se zástupci regionů, večerní recepce, neformální prohlídka města, Grote marktu s vánoční atmosférou ozářenou světly a hudbou, čůrající chlapeček podobné drobnosti. Pak jen ubytování v Holiday Inn hotelu, kde neměli ani wifi připojení zdarma. Nejzajímavějšími body programu bylo představení tiskové služby Parlamentu (Rafting and Dissemination Unit), Press Roomu a kompletně nového Audiovizuálního centra EP, centrální služby Vox Box, a seznámením se s prací novináře v EP. Bylo zajímavé vidět, jak fungují pravidelné tiskovky, vidět José Barrossa v akci, stejně tak jako i Hans-Gert Pötteringa. Obědy i večeře pokaždé probíhaly za účasti zajímavých hostů, ať to byli zástupci jednotlivých politických frakcí, či naši europoslanci, tak i během rautů sami novináři, kteří zas poskytli náhled na různé problémy z druhé strany. Mojí osobní žhavou špičkou programu byla debata s europoslanci na téma Lisabonská smlouva a budoucnost Evropy. Hosty byli Jana Hybášková, Libor Rouček, Jan Březina a Vladimír Železný. Pan Železný nás již se svojí asistentkou čekal v dané místnosti ještě, než jsme přišli. Protože jsem šel v čele průvodu mladých novinářů, hned mě oslovili jako pořadatele a dali jsme se docela do řeči. Záhy přišli i ostatní včetně uspěchané a neustále pilně pracující Jany Hybáškové. Každý z debatérů se krátce představil a uvedl na pravou míru svoje postoje a názory. Ze všech nejvíc se však jal slova komunikačně nejzručnější Vladimír Železný. Debata neměla pořádně žádnou strukturu a protože mě toto téma opravdu zajímá, ujal jsem se v tomto role moderátora a občas jsem byl nucen proud argumentů pana Železného pozastavit, abych se pozeptal i ostatních. Kromě něj byli všichni pro smlouvu. Paní Hybášková záhy z pracovních důvodů i nedostatku odhodlání rozproudit debatu s Vladimírem Železným kulatý stůl opustila. Dotkli jsme se řady témat od Benešových dekretů, přes Listinu základních práv EU, zakládání euroskepticích stran až po budoucnost Evropy bez tohoto dokumentu. Po debatě, kde jsem se z převážné části ptal jen sám a debatéři de facto odpovídali jen mně (což bylo kapku komické) jsme pokračovali s Vladimírem Železným i po skončení tohoto panelu. Hlavní otázky týkající se tzv. kompetenční kompetence, otázky rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, byly načrtnuty různými směry. Ačkoli tento mediální stratég a komunikátor, sociolog a vizionář není právník, díky svému přehledu dokázal velmi zručně odpovídat na různé aspekty tohoto dokumentu. Bohužel si nejsem moc jistý, kdo z okolních přísedících měl větší potuchy o obsahu naší debaty. Toto téma je bohužel pro většinu našich novinářů a vůbec společnosti opravdu těžko uchopitelné. Snad ne o mnoho více i pro mě, který ji ještě ani celou nestihl přečíst. Tak mi vyvstalo na mysl to přísloví o jednookém mezi slepými. Pan Železný mi poté nabídl možnost stáže na jaře jako jeho asistenta v EP. Ideální možnost pro napsání diplomky… zatím ale váhám.
Zajímavé bylo rovněž setkání se zástupci stálého zastoupení ČR a diskuse o přípravách českého předsednictví v Radě EU příští půlrok. Naopak byl poněkud paradox potkat se s komunisty, zvláště p. Ransdorfem a Remkem na den lidských práv, týden před udílením Sacharovovy ceny za svobodu myšlení, která letos připadne disidentovi Chu Ťiovi, který je utlačován čínským komunistickým režimem. Tento oříšek byl pro mě velmi tvrdý. Pan Remek pak na mě za to i zle koukal. Holt, 60.výročí Deklarace, to není jen tak. Z Bruselského programu už pak jen oběd s novináři a hurá na konzultaci bakalářky do přilehlé budovy kanceláře EDPS (European Data Protection Supervisor). Zde mi profesor Herke Kranenborg, původem z Leiden Universiteit v Holandsku poradil pár tipů k bakalářce a já mohl vesele přes drobnou turistickou zastávku v Rotterdamu domů do Groningenu.
Tady už děcka z Amnesty akorát končila naši akci ke dni lidských práv. Měli jsme úspěch, lokální média nás poměrně citovala. Navíc jedna kolegyně z naší skupiny jela do Haagu na celovečerní vysílání státní televize k šedesátému výročí UDHR. Amnesty zde byla moc pěkně prezentována. Naše Groningenská akce se tedy zařadila mezi další podobné aktivity konané desátého prosince ve všech větších nizozemských městech. Získali jsme pár nových členů i dárců pro naši skupinu, budujeme webové stránky, plánujeme další aktivity. Celou agendu hodlám předat děckám dál. Věřím, že po mém odjezdu tato aktivita nezanikne a bude působit sebevědomě na podporu lidských práv tak jak má. Koneckonců, mezinárodní studenti pak mohou tyto aktivity přenést po svém návratu i domů. Naše skupina už má ale několik i holandských členů a pár američanek, které zde budou studovat ještě další dva roky. O kontinuitu bych se tedy nebál. I studentské rádio, ve kterém jsem se chvíli pokoušel pracovat mi vyplatilo almužnu, takže teď můžu nakoupit i pár sýrů domů.
Zítra jedu do Haagu, kde budu na zasedání komise OSN pro udržitelný rozvoj zastupovat pozici ČR. Napsal jsem poměrně vyčerpávající position paper, statement a rozpracoval body pro případnou rezoluci, tak jsem zvědav. Zasedání by mělo probíhat jak na ministerstvu zemědělství, tak částečně v budově mezinárodního soudního dvora. Závěrečná ceremonie by pak měla proběhnout v rytířském sále Nizozemského Parlamentu Binnenhof. No pecka, ani si nedokážu lépe představit zakončení svého holandského působení. Jedinou podstatnou skvrnkou na programu je to, že moje zkouška z práva mezinárodních organizací je asi dvě hodiny před odletem letadla. Zákonitě tedy jedno, či druhé nemůžu stihnout. Holt, to je ale boj…

Pak už s kamarády na Šumavu, do Brna a Vánoce…

Zimní preludium

Docela jsem si uvědomil zajímavou věc určité neplánované pravidelnosti. Posty na blogu zde vznikají dost nepravidelně, ale s určitou jistotou vždy v neděli nebo pondělí. A tak je tomu i nyní. Od posledně se zase událo pár drobností, které stojí za to. Měl jsem tu dokonce i nějaké návštěvy, díky kterým jsem pak málem nestihl pr důležitých věcí. Třeba letadlo, co mě na pár dní odvezlo zpátky do České kotliny. Pěkné a intenzivní byly dny prožité po shledání se svou milou, která slavila narozeniny. Narozeniny slavil i její dědeček v Třešńovci, narozeniny slavila i teta v Lanškrouně, deba tovali jsme i doma, slavili s děckama v parku, s kamarádkami, všude vždy a pořádně. Byl to opravdu náročný a intenzivní program. Tečkou za českým pobytem bylo projednávání Lisabonské smlouvy před Ústavním soudem. Nutno dodat, že vše proběhlo poměrně korektně. Nekonformní výklad spíše v duchu materiálního práva dal za pravdu očekávanému výroku, že Lisabonská smlouva je v souladu s naší ústavou. Pan prezident sice poměrně zdatně oponoval pečlivě připravenými právními argumenty, ale na právnickou obec to nikterak nezapůsobilo. Ke konci se pak neubránil populistickým a samolibým prohlášením, což jen prohlubuje určitý despekt, který vůči němu poměrně oprávněně začíná mít čím dál tím víc lidí. Nechme ale politiky. Po příjezdu do Holandska jsem měl zajímavější a snad i důležitější činnost. Organizoval jsem svou první konferenci. Měla název „Budoucnost tradičních společností v Africe“. Pořádali jsme ji s rozpočtem bezmála 2000€ v Remonstrate kerku, což se ukázalo jako šťastná volba. Místní kostel nám totiž poskytl klidný prostor pro mnoho hlubokých debat nad problémy výhodní Afriky, konkrétně oblasti Karamoja, jižního Súdánu,Etiopie, Eritrei, Kěni,oblasti Moroto a dalších. Ze zajímavých hostů nutno zmínit ugandského ambasadora, zástupce United Nations kanceláře pro koordinaci humanitární pomoci, zástupce místních governmentů i organizacích působících v Německu, Francii, Holandsku, Belgii a Švýcarsku. Celodenní akce se nakonec takřka bez chyby povedla. Završili jsme ji přátelským večerem v jedné arabské restauraci. Upřímné poděkování a objetí od přátel z Etiopie a Keni s jejich díky bude patřit k zážitkům, jejichž vzpomínka mě vždy zahřeje. Je to úžasný pocit. Program konference a celého projektu okolo najdete na stránkách karamoja.eu Fotky jsem opět hodil na rajče. Po konferenci jsem ještě pár delegátů doprovodil autem na jejich cestách zpět. Tak se mi podařilo shlédnout další kousky holandské kultury a především architektury. No paráda. Další konferenci organizuji na půdě naší Alma Mater v Brně, kde vystoupí Dáša van der Horst, ředitelka české Amnesty International, Anna Šabatová, předsedkyně Českého Helsinského výboru, Jana Koláčková, náměstkyně ministryně pro lidská práva a menšiny, Míša Kopalová z Ligy lidských práv, Kateřina Šimáčková z právnické fakulty a nakonec i Eliška Wágnerová místopředsedkyně ústavního soudu, nejvýše postavená žena v české justici;-) Budou se bavit o šedesátém výročí Všeobecné deklarace lidských práv. Akce má podtitul jak jsem potkala lidská práva, proto budou tyto ženy/dámy hovořit o vlastních prožitcích a osudech, které se s tímto pojí. Záměrně genderově nevyvážená taškařice. Organizačně a materiálně mi akci pomohli dotáhnout kluci z katedry ústavního práva, proto hlavně dík Pavlu Molkovi, který bude celou besedu moderovat. Jste zváni 11.12. v 16:00 na právnické fakultě MU, Veveří 70, Brno. Den předtím je totiž den lidských práv, k němu připravujeme tady v Holandsku velikou akci, kvůli níž jsem měl sraz i s lidmi z centrály holandské AI, uvidíme, jak to všechno dopadne, jsem moc zvědavej. Nakonec je ale veliká smůla, že ani na jednu z předchozích akcí se nestihnu osobně mrknout. Budu toho čase na studijní stáži evropských žurnalistů v Bruselu. Na to se teda taky moc těším. Navštívíme veškeré instituce, tiskové centrum, pohovoříme se zástupci Evropské komise, parlamentu, novináři, no prostě to tam trošku prošťáráme. Jsem zvědav i na návštěvy, které mě čekají tento měsíc v místních končinách, snad je všechny stihnu dostatečně saturovat. Ze všeho nejvíce se těším na svou milou. Pak příjezd přislíbili i různí kmoši, kteří se tu v průběhu časů objeví, no tak jsem zvědav kdo a jak. Něco pěknýho podniknem. Pak tu mám ještě 15-17.prosince konferenci v Haagu, kde bude zasedání komise OSN o udržitelném rozvoji, kde bych měl sepsat position paper za Českou republiku a prezentovat jej, popř. sepsat i nějakou rezoluci, zatím toho o tom moc nevím, tak jsem zvědav i v lehkých obavách. Nakonec osmnáctého zkouška z práva mezinárodních organizací a šup domů. Tam by se dala stihnout jedna drobná zkouška na MU a pak hurá na Šumavu, běžky, sněhy a hurá hurá.. Máme tu Vánoce.. Třeba budou letos na sněhu, bylo by to pěkné. Když tady žádnej sníh ani hory, ba ani kopce nejsou, tak se mi po podobných drobnostech trochu stýská. Kosa tu ale je, to se musí nechat.. Zrovna ale vysvitlo sluníčko, tak rychle na kolo a ven, aspoň na chvíli, načerpat čerstvého vzduchu, energie a inspirace.
Však kde jinde je prostor na tolik filosofických úvah a uměleckých chvilek všelikeré tvorby?

Listopadová zamyšlení

Poslední dobou se opět stalo pár zajímavých událostí, které asi stojí za zmínku. Zvýšil jsem frekvenci psaní článků na cca pět denně, k tomu vyřizování nějaké běžné agendy, škola a vše dohromady. Dostal jsem nový impuls a pořádnou motivaci, na které teď jedu. Konečně už mi sviští pod rukama bakalářka, konference se všechny daří organizovat, všechno je teď super. I Holandsko se mi líbí. Dnes jsem si uvědomil, že jsem v této zemi rád, že se mi s ní už stihlo vytvořit jakési pouto. Asi budu jednou s lítostí opouštět své součastné působiště. Klid, svobodomyslnost a přístup místních lidí. A mnoho dalšího, těžko to vše popsat slovy. I ten podzim, jaký tu je čaruje barvami, spadané listí barví vodu v kanálech, kterou už jen tu a tam rozčeří nějaká loďka. Husy táhnou po nebi, čápi letí za teplem. Když se opatrné sluníčko na chvíli ukáže, aby vysvitlo, celý člověk hned pookřeje. Spousta světla hned dodá radosti v leckdy zapšklém podzimním nečase.
Protože to je už aspoň tři týdny, co jsem dělal zkoušku z jednoho předmětu, co měl ukončení v říjnu, rozhodl jsem se to jít řešit do kanceláře pro mezinárodní studenty. Zde mi pěkně sdělili, že mám být naprosto v klidu a že měsíc po zkoušce je tak akorát. Zato mi ale zrovna ta paní, co mi začátkem semestru povolila navštěvovat předmět Lidská práva (ten nabízejí jen pro postgraduální studenty) nabídla stáž. Pěkně se mnou popovídala, že mě viděla povídat v televizi o lidských právech a že se to tak pěkně doplňuje a kdesi cosi, zkrátka z ní vypadlo, že bych mohl na půl roku od 1.února tak trošku pracovat v Haagu u Mezinárodního trestního tribunálu. To mě docela vzalo a přišlo mi to fakt super. Byl jsem dost ohromen a prostě jednoznačná pecka do budoucí kariéry a právnické lidsko-právní tvorby. V návaznosti na to jsem si začal shánět postupně různá doporučení, hledat podklady pro eseje a jiné dokumenty… Výsledkem bylo, že jsem se v proceduře zasekl na tom, že doposud díky liknavosti jednoho pána, co si nechce na střeše vyvěsit vlajku EU ani za doby našeho předsednictví, nebyla podepsána potřebná přístupová dohoda a náš stát není partnerskou organizací této instituce. Tedy, i kdyby mě chtěli vzít, vzhledem k procedurálním podmínkám nemohou. Jako poslední v Evropě zatím pořád nemůžeme stíhat masové vrahy a ty, kteří páchají genocidu či zločiny proti lidskosti. A já přišel o velikou šanci. No, co se dá dělat, sklapla mi čelist zpět a zas si to dávám dál…
V sobotu jsem pak byl na konferenci organizace mírotvůrců, afrických studentů a hlavních představitelů mladých ve vládách v Africe. Bylo to v Haagu v Institutu Sociálních studií. Konference, kde jsem během odpolední debaty o korupci debatoval v jedné místnosti s třiceti dalšími lidmi. Já byl akorát jediný běloch. Dalo mi spoustu podnětů pro přemýšlení jednak kvantum faktů a ideí, které byly proneseny, ale hlavně náhled na způsob přemýšlení budoucí garnitury Afrických států. Těžko tady cokoli psát, jsou to hluboká témata, v kterých sám zatím opravdu ani za mák nemám jasno, lepší probrat osobně. Nějak i s tím odkazem dnešního svátku, který je pro nás a naši společnost v součastné době svým odkazem nejpotřebnější mi to vše položilo spíš do filosofických hladin uvažování. Rozhodně v ničem nejsou jasná a jednoznačná východiska a žádná pravda není absolutní. Haag je inspirativní město, město míru a spravedlnosti, tak zní jeho oficiální statut, mně se moc líbí. Aspoň z části je to asi i pravda.
Jo a na rajčeti jsou nové fotky.
Hezký sedmnáctý listopad. Zapalte si aspoň svíčku…

Listopadové intermezzo

Tak jak podzimní listy padají a zbarvují okolní krajinu, tak si uvědomuji, nakolik zde čas neúprosně běží. Spoustu aktivit jsem odkládal právě na tuto dobu, kdy budu pryč od veškerých aktivit, no a nakonec se zdá, že budu mít opravdu docela dost práce. V následujících dnech budu musez hodně zrychlit a zefektivnit především, co se práce týče. Bakalářská práce, policy analysis papers, seminárky, články, vše se to neúprosně pořád kupí a já potřebuji asi větší vidle, abych ty valící se hromady stíhal odhazovat. Schválně si tady píšu své závazky veřejně, abych se i sám přiměl každý den něco málo zase trošku ukousnout a ulehčit si do budoucna. No ale asi víc jak moje momentální rozlložení povinností vás snad bude zajímat, co se tady děje nového. Z posledních dní musím vypíchnout hlavně 4.November a prezidentské volby v USA. To je totiž událost, kterou místní holanďané prožívají s nebývalou vervou. Nizozemci sice nemají žádný hlas ani možnost, jak se zapojit do voleb; ale zato tady mají všichni jasný názor: Barák Obama! V místním divadle na Grote Marktu proto tekl celou noc Budweiser a baštily se donuty. Všichni se bavili o politickch tématech, fandili vesměs jedinému kandidátovi, který má v Holandsku podporu více, než devadesát procent. Rektor Magnificus, z naší Rijksuniversiteit se účastnil taktéž a vyhlásil vědomostní soutěž. Bylo s podivem, že někteří američané studujíc v Holandsku ani nedokázali správně určit počet pruhů a hvězd na americké vlajce, přičemž ta dokonce tu noc na budově i visela. Můj tým se umístil až pátý. Takže žádná cena a sláva to moc nebyla. Jinak v narvané budově byla hlavní atrakcí velká obrazovka, kde probíhal přímý přenos americké CBS o průbběhu voleb. A překvapení se moc nekonalo. Po druhé hodině ranní, kdy na Obamovu stranu připadly státy jako Florida nebo Indiana, bylo docela jasné, na kterou stranu se štěstí kloní. Klíčový byl elektorát právě těch velkých států, které mají větší počet volitelů. Konečný poměr volitelů 364:162 pro Obamu byl nakonec byl opravovým přesvědčivým vítězstvím. Jeho strategie byla totiž docela dobře promyšlená. Svojí kampaní útočil na McCaina ve státech, kde jsou tradičně silní republikáni. Ten, aby uhájil svoje bašty, musel vynaložit energii na prosazování konzervativní politiky v těchto dříve stabilních oblastech a proto už mu nezbyl dostatečný potenciál na nerozhodnuté státy, které jsou na vážkách a ve kterých se konají ty největší střety. Příkladem by mohla být taková Virginie. Tam se demokratická investice do propagace opravdu vrátila. No jinak taky Bushova vidina v pozadí, resp. viceprezidentka Palinová, to byly jasné malusy v McCainově snaze po úspěchu. Tady v Holandsku jsem nepotkal nikoho, kdo by republikánům fandil, tedy aspoň nikoho, kdo by to říkal nahlas. Tedy až na jednu výjimku v Amsterodamu: http://www.youtube.com/watch?v=GWo5P3ZZE9U
Tak celou zemi ovládla Barakománie. Celou noc jsem pařit nezvládl, protože už nebylo po jasných výsledcích na co čekat. Mnozí ale pařili celou noc a volny si užívali snad i víc, nežli ty vlastní.
Organizujeme zde konferenci o rozvojové problematice, hlavně zaměřené na region zvaný Karamoja. To je oblast sousedící s Dárfúrem, akorát je v Ugandě a není tam rozestavěný ropovod. Jinak problémy jsou tam veskrze velmi podobné. Zrovna plánujeme promotion a reklamu. Moc jsme toho ale naposled nedomluvili, protože všichni byli pěkně zpaření po volební noci;-)
Taktéž nesmím zapomenout na velmi důležitou a povedenou akci, kterou se mi podařilo pod hlavičkou místní organizace Amnesty International za vydatné pomoci ostatních zorganizovat. K příležitosti voleb jsme pouličním happeningem poukázali na sliby prezidentských kandidátů směřujících směrem k uzavření věznice Guantanámo. Přinejmenším by bylo fajn, kdyby na této základně byly nastoleny základní právní standardy, byl povolen přístup právníkům, novinářům, zakázáno mučení apod. Však i Americká ústava toto nepovoluje. To, co se tam právě už po více než šest let děje je i proti základním předpokladům mezinárodního práva, především třeba Ženevských konvencí. Nechci ale zabíhat do hloubky. Zkrátka jedno povedené odpoledne, výsledkem je podepsaná petice s bezmála třinácti sty podpisy. Rozhovor pro holandskou tv, http://www.nederland1.nl/ proběhl též. Byl jsem lehce nervózní, ale nakonec dle mínění ostatních to proběhlo zcela bravurně a profesionálně. No nevím. Nakonec příspěvek odvysílali v hlavních tv zprávách v cca půlminutovém šotu. Celkem úspěch. Fotky můžete zkouknout na:
http://doudys.rajce.idnes.cz/Guantanamo_action_4.11.08_Groningen/
Vyšly i nějaké články v místním tisku, ale to jsem nějak moc nepochytil. Ještě se zkusím zeptat holanďanů, jestli mají nějaké ohlasy. No, jinak s tou skupinou mezinárodních studentů AI plánujeme i akce ke dni lidských práv. To ale spíše spojíme své snahy s místní organizací a uděláme jednu velkou pořádnou věc.

Jinak Groningen je v pravdě kulturní město. Místní kulturní centrum Oosterpoortnabízí každý den nějaký koncert nebo performance, pro studenty většinou sleva. Takže za cca sedm a půl eura si užijete krásný večer. Viz. můžete zkouknout na http://20082009.de-oosterpoort.nl/

Já tam byl jednou na Beethovenově Eroice, která se opravdu vyvedla. Pompézní připomenutí slavného vítězství Napoleona v bitvě u Slavkova připomenuté v třetí symfonii v profedení Groningenského orchestru. No paráda. Hned ve vedlejším sále hrála asi docela známá kapela Mogwai. Byla ale drahá, tak jsem to vynechal.

Zato v sobotu osmého listopadu vystoupili ve studentském klubu USVA vystoupili jazzmani pod taktovkou bubeníka Pierra Courboise. Šlo o perfektně sehraný sextet ve složení trumpeta, saxofón, trombón, klavír, basa a bicí. Nutno říct, že toto těleso, které je lídrem v tzv. holandské škole jazzu v pohodě strčí do kapsy některá naše esa jako Andršt nebo Vyklický. S hudbou si opravdu vyhrávali a prostor se našel i pro sólové hrátky s jednotlivými nástroji. Nutno říct, že všichni členové ansámblu hluboce překročili řemeslné užití svých instrumentů. Vyloženě si s rytmickou melodií vyhrávali a zkoušeli i spoustu inovativních a improvizačních prvků. Paráda.

Jinak, co mě čeká. V nejbližší době očekávám dvě návštěvy z Brna. První jsou dvě "holky" z oddílu, které při cestování po Holandsku rády využijí střechy nad hlavou, kterou tento studentský domek poskytuje. Pak se tu staví okolo sedmnáctého listopadu i taťka, taky na cestě za rekreací. Mno, vypadá to, že bude veselo. Navíc jsem teď napojil linku směr Haag, takže i tam budu teď cestovat poměrně častěji. Holt, když už jsem tady, je potřeba toho využít. Domů se stavím taky. Hurá hurá. Toto očekávám ve dnech 20.-25.listopadu. Jinak jsem živ a zdráv...;-)

Cestovatelské etudy

Po nějakém tom čase se opět ozývám, abych vám prozradil, co nového se děje v Holandských končinách a co tu tak normálně provádím. Za posledních pár dní se toho událo poměrně dost, no a to hlavně po cestovatelské stránce. Nebojte se, o všem podstatném se tu postupně rozepíšu. V časové posloupnosti bych mohl začít cestou do Londýna a taškařicemi s tím spojenými.
Celá idea začala tím, že jsme se chtěli společně s mou milou Zdenkou nějak potkat. A jelikož nejlevnější cesta nás nakonec nějak nasměrovala do Londýna, vyrazili jsme tímto směrem. Ono letět z Brém do Velké Británie za deset eur je opravdu skoro zadarmo. Dražší už snad byla jen sama cesta na letiště. Pořídil jsem si zpáteční jízdu z Groningenu do Brém za třicet euro. Do města jsem přijel po obědě, osmého října. Protože mi jelo letadlo až večer o půl osmé, měl jsem spoustu času prohlédnout si město a jeho historické pamětihodnosti. Ke všemu štěstí, co mě potkalo, byl asi nějaký superzvláštní den, a tak měli otevřeny skoro všechny místní muzea a výstavy. Prohlédl jsem si historické jádro, místní katedrálu, která měla moc krásnou rajskou zahradu, sklep jako v Brně u kapucínů (plný vysušených mumií a umrlců). I v katedrále samotné měli exhibici, která byla výjimečně zdarma. Poukazovala na historii Brémského opatství, biskupství, arcibiskupství, různé misie, historii katedrály a i na různá zákoutí, co stojí za povšimnutí. Nutno říct, že tento svatostánek byl krásnou oslavou gotické architektury. Štíhlé sloupy, lomené oblouky, i klenboví se majestátně a přitom jakoby lehce proplétalo a společně s hrou světel, které prosvítalo skrze vitráže a rozetu. Dodávaly místu zvláštní v pravdě velmi duchovní atmosféru.
I místní radniční budova společně se sochou Bruncvíka jsou zapsány mezi památkami světového dědictví UNESCO. Jasně, že jsem zmáknul spoustu fotek, které jsem hodil na oblíbenou adresu na webu: doudys.rajce.idnes.cz
Když už jsme v Brémách, nejde nezmínit pohádku o zvířátkách. Kohout, kozel, kočka.. no myslím, že je to příběh bratří Grimmů. Jak sama zvířátka polekala loupežníky. A právě tato zvířátka jsou patrony města Brémy. Stejně jako čůrající chlapeček v Bruselu, zvířátka jsou v různých dobách oblečena do různých slavnostních oblečků. Ve městě jsem navštívil i domek Robinsona Crusoe a místní zlatou uličku. I procházka podzimním parkem při břehu řeky patří mezi pěkné zážitky. Pak ale šup za svou milou do Londýna. Z Brém letěl Ryanair v 19:25 do Londýna na Stansted, aby pak zde mohl přistát v 19:40. Dlouho jsem uvažoval jak je to možné, že za čtvrt hodiny letadlo přeletí kus Německa, Nizozemí, kanál La Manche a kousek Anglie.. Nakonec mi ale docvaklo, že časy jsou udávány v místním čase včetně časového posunu. Nazpět mě pak cesta místo čtvrt hodiny trvala naopak přes dvě hodiny;-) Na cestě jsem v letadle potkal kamarádku z Groningenu, která bydlí dva pokoje vedle mě na stejném patře. Zjistil jsem tak spoustu drbů a drobností, které bych se asi za normálních podmínek při svém bydlení nedozvěděl. To už jsem se ale v tu chvíli nemohl pořádně na nic soustředit, protože jsem byl celý v očekávání, že konečně uvidím svou milou.
A dlouho očekávané se stalo skutečností. V nadšení jsme udělali na letišti trošku pozdviženi, ale citům se musel nechat volný průchod. Bylo už poměrně pozdě, tak jsme to hned začali stáčet do města, které bylo daleko ještě asi hodinu autobusem. Pochopení místního systému dopravy a používání Oyster karty mi dalo nějakou chvíli zabrat. Zkrátka jednoduše by se to dalo shrnout, že autobusy se dalo jezdit kamkoli, metrem jen v určitých zónách. A tak jsme vesele vyrazili směrem na Egware station, kde měli v jednom bytě své doupě kluci z Lanškrouna. Kluci byli moc fajn, i když sami se občas potýkali s vlastními problémy jako placení nájmu, dorozumění se anglicky, nechuť k práci a různé vzájemné škádlení. Nakonec se nám zde podařilo vybojovat i vlastní postel. Tak jsme měli výchozí bod na naše Londýnské výpravy. Ty nutno dodat zabraly poměrně dost času, už jen tím, než jsme se dostali do centra jsme vždy strávili alespoň hodinu. Naše cesty směřovaly především za kulturou. Bylo opravdu velmi potěšující, že všechna musea byla volně přístupná zdarma. V Národní galerii na Trafalgar square jsme zjistili., že mnohé z obrazů gotických časů, resp. i začínající renesance mají hluboký erotický podtext a nakolik jsou tam zobrazena ňadra a bradavky, někdy až zbytečně moc. Díky hlubokému zájmu o umění jsme málem nestihli premiéru Odcházení Václava Havla, kterou hrálo místní divadlo Orange Tree v Richmondu. Náš pozdější příchod jsme museli usmlouvat, protože scéna byla již zavřená. Tak jsme se dívali na první polovinu skrze obrazovku v zákulisí, kde okolo chodili herci na jeviště. V divadle měli i dvojjazyčnou výstavu o Havlovi, jeho životě, aktivitách, hrách i státnických krocích. Druhou polovinu jsme již mohli zhlédnout naživo. Hra mě velmi zaujala, zřejmě na ni ještě napíšu asi nějakou recenzi. Hru jsem totiž četl, ale v české verzi režiséra Radoka jsem ještě neviděl. Tato anglická se poměrně striktně držela autorova záměru. Co bylo opravdu pěkné, tak hlas samotného autora přemýšlejícího nad hrou byl hlas Havla samotného, jakkoli v angličtině poměrně šroubovaný, byl hlavně autentický. Hra se snažila nevynechat jediný bod či nápad hry, kterou opravdu ve vší plnosti a s vervou zahráli herci naplno. V hledišti jsme byli beznadějně nejmladší. Věkový průměr diváků zde přesahoval šedesát let. Mělo to však jednu nespornou výhodu. Po představení následovala debata s ředitelem divadla, který je blízkým přítelem Václava Havla. Dalo by se říct, Londýňané mu rozumějí. Na přetřes došla i paralela Vlastíka Kleina a euroskeptika Václava Klause, mající stejné iniciály a představující oba proud neosobní politiky hledící na vlastní ego před zájmy věcí veřejných. Reakce místních staříků byly velmi erudované a bylo vyneseno mnoho sympatií k našemu bývalému prezidentovi. Potvrdila se i univerzalita hry, že může být použita na kterýkoli i britský politický diskurs. Divadlo se letos specializuje na Havla a proto má tuto sezónu na programu spoustu jeho her. Pojedete-li přes Londýn, doporučuji.
Naše cesty uměním pokračovaly skrze asi nejznámější muzeum moderního umění - Tate modern. Picasso, Pollock, Miró, spousta zvučných jmen. Některé kusy a performance ovšem hraničily s nechutností a zvráceností. Hranice mezi šíleným a geniálním je leckdy velmi tenká. Naopak spousta děl zde byla nenápadně naznačena, že mnohé bylo zřejmé teprve až po přečtení popisku, tedy pokud daný obraz třeba nebyl popsán „Untitled“. Zajímavé byly i některé interaktivní panely a videa shrnující paradigma doby, jaké umění, která umělecká skupina a hlavní determinanty ovlivnily které období. Pěkné romantické procházky podél Temže, pouličních umělců, Tower bridge, Tower of London, London Eye, Jubilee bridge, St. Paul Catedral a jiných pamětihodností v krásném podzimním zabarvení při letních teplotách a hřejivém sluníčku patřily k hezkým vzpomínkám na Londýn.
Byl jsem překvapen, že jsme nikde neviděli známé bariéry na řece, ale ty jsou asi zřejmě dál od centra. Četl jsem o nich dříve nějaký odborný článek a tak jsem se chtěl přesvědčit o jejich multifunkčnosti, žel asi si to budu muset nechat na příští návštěvu Londýna. Společně se Zdenkou jsme prošli mnohé. Klasický výhled na noční House sof Parliament, Big Ben, Westminster Abbey i lezení na lvy při pomníku admirála Nelsona patřilo mezi naše putování městem. Naší křižovatkou na cestě „domů“ byla junkerská čtvrt Camden Town, plná hospod, piercingových salónů, krámků a zajímavých lidí. Jednu noc jsme tu strávili spoustu hodin, když měla Londýnská městská doprava stávku. To jsme si i vyzkoušeli, jaké to je jezdit rozjezdy nočním městem, choulit se na lavičce jako bezdomovci a pozorovat noční život vždy pulzujícího města. Ke konci pobytu jsme navštívili i Shakespearovo divadlo Globe, kde hráli scénický „Pohřeb v Thébách“. Představení na stojáka bylo po propařené noci poměrně náročné. Nakonec jsme to ale vše nějak ustáli. Náš pobyt jsme symbolicky zakončili na jednom z kopců v místním parku, jelikož mě jsou jakékoli vyvýšeniny v krajině tolik vzácné. Zvláště po letním cestování ve Finsku a mém pobytu v Holandsku. Po pár dalších návštěvách muzeí, přírodovědného, historického a geografického, návštěvě místního pubu jsme museli dát sbohem i klukům, kteří nás zde uvítali a vydali jsme se s mou milou společně rozloučit sami navzájem na letiště. Naštěstí to šlo docela v pohodě, protože mi málem uletělo letadlo, tak jsem ani neměl čas na přemýšlení o našem odloučení. On ten Ryanair je super levný, ale když mi napodruhé změnili místo odletu ve chvíli, kdy jsem po vypití celé kofoly (jo, v Londýně měli českou kofolu!) lítal z místa na místo, bylo to docela veselé. Nakonec jsem ale po všech těchto příhodách šťastně dojel až domů do Groningenu. Zpátky do normálních kolejí jsem se ale vrátit nestihl, protože jeden kamarád zrovna přijel do Holandska, aby zde společně i s ostatními nadšenci, šermíři i přáteli living history trošku zabojovali při příležitosti rekonstrukce obléhání města Groenlo, které bylo přelomové při osmdesátileté válce a liberaci Nizozemí. V početní menšině tehdy nezávislé nizozemské milice porazili bránící se a početně silnější španělské jednotky. Kamarád byl velitel pikenýrů, v modrých uniformách se žlutými lemy. Pěchota, základ každé armády, zajišťující tu nejtvrdší a nezbytnou práci uprostřed bitevní vřavy, zajišťující, aby mohly ostatní jednotky v klidu provést svou práci. Domluva byla trošku složitější. I já jsem v tu dobu zrovna nebyl zdravotně v nejlepší kondici, ale nutno říct, že bitka stála za to. Dobře to dopadlo a historie přepsána nebyla. Děla hučela, vojáci poslouchali příkazy, jež jim byly dány a Groenlo, bašta „okupantů“ padla do rukou nezávislých a svobodných milicí. S tímto zjištěním jsem to mohl zas spokojeně stočit přes polovinu Holandska zpět domů.
A to už je tady pondělí dvacátého října a já mám první zkoušku. Semestr je tady totiž rozdělen do dvou částí a tady už ta první uběhla. Kratší předměty končí už po polovině semestru a já jeden takový předmět měl. Byla jím „transformace a integrace v Evropě“. Na zkoušku jsem se musel přihlásit už tři týdny předem. S vytištěným formulářem jsem musel jet v daný den kamsi za město, abych mohl v tenisové hale společně s několika stovkami dalších studentů psát zkoušku. Náš kurz byl poměrně malý, protože zkoušku zde psalo okolo stovky studentů. Zato zbytek haly zabrali místní holandští studenti, kterých bylo opravdu bezpočet. V řadách naskládané stolky a židličky jedna vedle druhé a všichni píšící, to bylo jako v nějaké velkovýrobně. Zkouška trvala tři hodiny. Byla písemná, otevřené otázky. Po napsání sedmi stran A4 jsem myslel, že mi už upadne ruka. Navíc výsledky nevím ještě dodnes. No, zlatá škola naše domácí.
Další cestovatelská etuda se mi přihodila hned další den, kdy jsem měl v plánu vyjet si do Haagu, kde sídlí Evropský soudní dvůr. Tam měl mít speciální debatu a seminář pro mezinárodní studenty mít jeden ze soudců této instituce. Měl jsem domluveno místo na této události. Následovala by i pozdější neformální debata v hospodě. A mezinárodní právo, situace v Africe, diskriminace, přístup k diplomacii a práce při Evropském soudním dvoru, to byly informace a témata, která mě fakt brala. Jenže co se nestalo. Když jsem jel vlakem, které jezdí po Holandsku opravdu jako na drátku, kousek od Leidenu vlak najednou zničehonic začal děsivě moc brzdit a pak jsem uslyšel pořádnou šlupku. Narazili jsme do jednoho tiráku, který zrovna přejížděl přejezd. Ten převrácený, zboží vysypané a lokomotiva pochroumaná. Zaděláno na pořádné zpoždění. I nějaké ty sanitky přijely, zkrátka velká akce. Po třech hodinách bylo zřejmé, že plánovaný program nestíhám. Nakonec se mi podařilo přemluvit místního nádražáka, aby mi cestu zpět proplatili. Takto jsem strávil velký kus dne jen tak zbytečně na cestách. Nakonec ale asi dobře, že se nestalo nic vážnějšího. Holt asi mi to nebylo přáno.
Stejně jsem jel už další den do Německa na konferenci o situaci v oblasti zvané Karamoja. To je region v severovýchodní Ugandě. Daný projekt je zaměřený na zvýšení povědomí o dané problematice, míří směrem k vytvoření tzv. advocacy dokumentu a jeho cílem je informování o zásadních problémech této oblasti. Dokument bude posléze předán hlavním dotčeným institucím jako zejména Evropská komise, ale také třeba Ugandská vláda, různé nevládky a UN. Šlo tedy o vysoce specializovanou a odbornou záležitost. Nějak jsem se k tomuto dostal skrze Člověka v Tísni, který je zde velice marginálně zastoupen. Zato i zde v Groningenu je skupina studentů mezinárodních vztahů, kteří na dané problematice celkem intenzivně dělají. Tak jsem se k nim připojil a budeme organizovat vlastní konferenci i zde, 27.listopadu. No, ale zpátky k tomu Německu. Konference se konala v Lüneburgu. To je malé městečko nedaleko Hamburku, známé spíš pro své vřesoviště zvané v Lüneburge Heide, které bylo vyhlášeno jako první chráněnou přírodní památkou v Německu. Zřejmě je asi škoda se zde rozepisovat o specialitách konference a jejím zaměření, protože byla opravdu vysoce odborná a hosté byli zasvěcení tématu velmi hluboko. Mimo studenty z místní univerzity, mé Nizozemské přátele, několik francouzských studentů a dvě české holčiny tu byli hlavně představitelé Ugandské vlády, místních govermentů v Karamoji, Teso, Maramoto a i zástupci nevládních organizací, neformálního vzdělávání ABEK, zástupci UN programů pro jídlo, UNICEF, rozvojový fotbal, zástupci Evropského parlamentu a další. Jednu chvíli se na konferenci doslova mihl i samotný Kofi Annan. Se všemi byla možnost si do podrobností promluvit, získat spoustu zajímavých pohledů z odlišných rovin a zjistit nakolik je celá problematika ambivalentní a rozsáhlá, že zde není jediné jednoduché ultimátní řešení, pokud vezmeme v úvahu všechny konsekvence. Ať už jde o respekt k místní kultuře, indigenous knowledge, elders, pastoralist habits, syndrom approach a taky přitom vidět problémy jako cattle riding, arms traficking, iliteracy etc. Omlouvám, se že posledních pár výrazů neznělo moc česky, ale dělalo by mi problém je exaktně přeložit. Kdyby měl někdo o tuto problematiku bližší zájem, rád si s ním o tomto promluvím. Jinak všichni aktéři byli moc fajn, cesty po Německu příjemné, ubytování a organizace trošku divočejší, ale jinak v pohodě. Opravdu kulturním zážitkem byla jedna soukromá párty v jednom studentském bytě 2+1, kde pařilo na osmdesát lidí. Celý byt se otřásal v základech, lidé hopsali v jednom rytmu, sotva měli prostor na cokoli, no zkrátka zážitek, jako z amerického filmu. Ale výborné odreagování. Hamburk je taky moc fajn město, přívětivé, s pěkným a velikým přístavem, Labe je zde opravdu už mohutným tokem. A tak jsem se nakonec vrátil s těch veškerých cest, hodil jsem i některé fotky na známou adresu na http://doudys.rajce.idnes.cz/ kde se můžete mrknout. Teď už se opět plně zapojuji do školy a veškerého souvisejícího dění. Hurá do toho. Příští týden organizujeme Amnesty akci k volbám v USA. Kolorit v Groningenu začíná opět nanovo. Kolo frčí, škola jede naplno, mám teď nový předmět. Budu zase muset kupovat knížky.. achich, je tu celkem draho, v knihkupectví. A domů, to jedu už d facto za tři týdny;-) Dnešní státní svátek jsem si připomněl, ony ty osmičky jsou přece jenom osudové,. Tolik se toho stalo v našich dějinách, skoro těžko uvěřit. Hlavní respekt si myslím, by ale měl mít pro naše novodobé dějiny sedmnáctý listopad. Jsem na něj zvědavý, hlavně příští rok. Tak hodně zdaru… Asi to chce po těch volbách u nás doma pořádnou reflexi, zvláště před nadcházejícím předsednictvím v Radě EU. Občas si ale říkám, že je fajn být tak daleko od poměrně malicherných a bezobsažných hádek a tahanic, které naše politika vykazuje. Dát tomu obsah a věcnost, to bychom byli zřejmě jinde. Nakonec i práce médií, to je druhá strana mince. V Německu jsem objevil germánsky psanou verzi Le Monde diplomatique, toš doporučuji k přečtení. Mějte se fajn a já zas zkusím brzy něco napsat.

Zážitky a střípky

Fotek tentokrát pro změnu moc nemám, protože skoro celý týden víceméně v kuse pršelo. Toto se budu snažut vynahradit aspoň nějakým tím textem. Ale na druhou stranu si zas říkám, co světoborného tu psát. Normálně tu žiju, nic tak zvláštního se neděje. Jen ten zámek na kolo už mám třetí v pořadí. A tak jsem si to jel i jednou na kole, ale děsně jsem u toho zmokl. Nevím jak to dělají ti místní, protože vedle mě jeli taky. Jenže já promokl a pak jsem z toho byl pěkně nachrmlaný chlapík. Léčil jsem se tak trošku lajdácky, ale víceméně skoro celý týden. Když venku stejně nebylo moc co dělat. Podařilo se mi tu aspoň úspěšně založit novou skupinu Amnesty International z řad mezinárodních studentů. Na poslední schůzku jich přišlo už devět, tak to mě velmi potěšilo. Plánujeme udělat nějakou informační kampaň a podpisovou akci směřovanou na věznici Guantanámo. Aspoň přístup právníka a odmítnutí mučení by jim mohli pořádně přiznat. No, to ale asi zabíhám trošku moc. Jen jsem zjistil, že nakolik jsem utíkal do dálek na Erasma, abych se na chvíli zbavil svých nevládních aktivit, napsal si bakalářku, udělal pořádek ve všech povinnostech, tak to nebude až tak jednoduché. Svět je totiž malý a tyto aktivity mě dohnaly až sem. Taky s Člověkem v Tísni připravujeme Advocacy dokument ke stavu v jedné Ugandské provincii Karamoja, který pak budeme prezentovat někdy začátkem příštího roku před Evropskou Komisí. No a tady v tomto městě sídlí partneři toho projektu, toš jsem do toho spadl zas po uši. No a to nemluvím o tom, že budu asi administrovat jedno rádio. Zkrátka veselo.

Proto jsem velmi uvítal, když se vyskytla možnost duchovního zklidnění. Do Martini kerku (nejvýznačnější kostel v Groningenu) přijel lama Ole Nydahl. Tento sympatický řečník zde měl moc pěkné povídání o buddhismu, s následnými dotazy a meditací. Bylo moc zajímavé v křesťanském kostele mít pronajatou buddhistickou session. A nutno říct, že místní se nad tím ani nepozastavovali. To mě celkem udivuje, nakolik jsou zde všichni v pohodě a tolerantní. Opravdu to není nic hraného, jde to vypozorovat i na řadě ostatních příkladů. Ale, abych dokončil myšlenku. Po tomto duchovním setkání se nám podařilo lámu Oleho ještě přemluvit na chvíli, aby s námi zašel do kavárny na čaj. Jejda, inspirativní je kapku slabé slovo. Ale bylo to moc fajn. Už zase lítám v oblacích, s buddhistickým posvěcením. Holt, realisti to mají se mnou občas těžší.

Tak raději popojedem kousek dál. Zrovna odjíždím do Londýna. Tam se moc těším. Hlavně zde potkám svou milou Zdenku. Byla to naše nejlevnější volba. Ryanair lítá z Brém (ty jsou asi stejně daleko jako Amsterodam)do Londýna za 20 euro zpátečně. Tak si děláme takový kulturní výlet. Shodou okolností se podařilo získat i lístky na premiéru Odcházení od Václava Havla. Jde o první premiéru v zahraničí. Jsem tedy moc zvědavý, nakolik jeho absurdní drama a nenápadné hříčky dopadnou v podání angličanů a jejich jazyka. Taktéž tam budou mít při té příležtosti i výstavu o Havlovi. Je to totiž divadlo, které jej hraje už dlouhodobě. Jmenuje se Orange Tree. Disidentské hry z Československa se u nich objevovaly ještě v dobách, kdy se u nás hrát pořádně nemohly. No krása. Jinak těžkej sightseeing. A hlavně kultura. Taky setkání s pár přáteli. Uvidíme. I nějaké to foto zkusím zmastit.

Taky se blíží zkouškové. Máme tu v polovině semestru takzvané mid-term exam period. A tak budu mít první zkoušku. A to s profesorem, s kterým jsem měl už první hodinu při před celou třídou. On tvrdil, že postupně, jak se po Versailleském systému v Evropě objevily nové demokracie,tedy myšleno nástupnické státy, tak že všechny samovolně nakonec přešly v diktaturu nebo alespoň nedemokratický režim. To se ve mě vzbudila kapka vlastenectví a musel jsem hned oponovat demokratickým Československem, hlavně při vzpomínce na Karla Čapka, který mi v tu chvíli nějak vyvstal do popředí. Pan profesor reagoval slovy, že (a teď pozor) "Masarykův režim" snad možná by mohl být i v zásadě demokratický. To slovo mě tak vytočilo, že jsem jim pak musel kapku popovídat co a jak o Mnichovu a Druhé republice. Ach jo. Nakonec pan profesor uznal, že jde o jednu vyjímku. Stejně jsem si to už ale zavařil. Příště budu raději sedět jako pěna a držet krok. Ale nedalo mi to se neozvat.

Taky tu píšu nějakou strašnou doporučující analýzu pro politiku EU vůči Rusku v Gruzínském konfliktu. Nejlepší práce pak budou předány Evropské komisi. No a to mi dává děsně zabrat. Už jsem z toho taky jelen tumpachovej. Jinak mi začal konečně chodit do schránky Respekt, tak už konečně i zase začínám vědět, co se doma pořádně děje. No a skoro si říkám, že je lepší to někdy i nevědět. Kapku začínám mít obavy z toho našeho předsednictví v Radě EU.

Podzim je tu v plném proudu, studentský divadelní festival valí Shakespeara, Erasmáčtí studenti pořád pijou jako oteklí, dneska mám společně s grupou studentů UN v zahraničí (snad to není nějaká sekta:) sraz s diplomatem z Haagu, v noci tu bývá mlha a dost kosa a mlíko zdražili na šedesát centů. Toš piju Vla (to je něco mezi smetanou, pudinkem, hutným mlíkem - fakt těžkej mazec).

Kdybyste měl někdo přání, o čempak mám napsat, můžu to někdy příště zkusit..

Cyklovýlet po okolí

I když se mi před pár dny stal opět incident s kolem (kdosi mi zničil zámek na kolo), vydal jsem se na výlet rychle, dokud kolo mám. Prý je tady důležitější mít dražší zámek než je kolo samotné. Víkendový ranní opar luk a polí mě prostoupil. Všude krávy, kozy, ovce, koně, zkrátka vše, co se pase.. zvlažovací kanály a rovina. Nechutná placka. Neříkám, že mi chybí hory, ale aspoň nějaký kopec by tu mohl snad být:( Marně. Tak jsem se snažil hledat aspoň les. Takový malý a umělý jsem naštěstí po pár desítkách kilometrů objevil. Je to ale malou útěchou jít takovým kulturním lesem. Aspoň pod korunami stromů, kde je šero, to vypadá trošku rozmanitěji, ale to musíte jít mimo cestu. A za chvíli jste zase venku, ony jsou to spíš takové remízky. Moc se těším do hor, a na kofolu a maso. Ještě, že je tu tolik kultury.