Cestovatelské etudy

Po nějakém tom čase se opět ozývám, abych vám prozradil, co nového se děje v Holandských končinách a co tu tak normálně provádím. Za posledních pár dní se toho událo poměrně dost, no a to hlavně po cestovatelské stránce. Nebojte se, o všem podstatném se tu postupně rozepíšu. V časové posloupnosti bych mohl začít cestou do Londýna a taškařicemi s tím spojenými.
Celá idea začala tím, že jsme se chtěli společně s mou milou Zdenkou nějak potkat. A jelikož nejlevnější cesta nás nakonec nějak nasměrovala do Londýna, vyrazili jsme tímto směrem. Ono letět z Brém do Velké Británie za deset eur je opravdu skoro zadarmo. Dražší už snad byla jen sama cesta na letiště. Pořídil jsem si zpáteční jízdu z Groningenu do Brém za třicet euro. Do města jsem přijel po obědě, osmého října. Protože mi jelo letadlo až večer o půl osmé, měl jsem spoustu času prohlédnout si město a jeho historické pamětihodnosti. Ke všemu štěstí, co mě potkalo, byl asi nějaký superzvláštní den, a tak měli otevřeny skoro všechny místní muzea a výstavy. Prohlédl jsem si historické jádro, místní katedrálu, která měla moc krásnou rajskou zahradu, sklep jako v Brně u kapucínů (plný vysušených mumií a umrlců). I v katedrále samotné měli exhibici, která byla výjimečně zdarma. Poukazovala na historii Brémského opatství, biskupství, arcibiskupství, různé misie, historii katedrály a i na různá zákoutí, co stojí za povšimnutí. Nutno říct, že tento svatostánek byl krásnou oslavou gotické architektury. Štíhlé sloupy, lomené oblouky, i klenboví se majestátně a přitom jakoby lehce proplétalo a společně s hrou světel, které prosvítalo skrze vitráže a rozetu. Dodávaly místu zvláštní v pravdě velmi duchovní atmosféru.
I místní radniční budova společně se sochou Bruncvíka jsou zapsány mezi památkami světového dědictví UNESCO. Jasně, že jsem zmáknul spoustu fotek, které jsem hodil na oblíbenou adresu na webu: doudys.rajce.idnes.cz
Když už jsme v Brémách, nejde nezmínit pohádku o zvířátkách. Kohout, kozel, kočka.. no myslím, že je to příběh bratří Grimmů. Jak sama zvířátka polekala loupežníky. A právě tato zvířátka jsou patrony města Brémy. Stejně jako čůrající chlapeček v Bruselu, zvířátka jsou v různých dobách oblečena do různých slavnostních oblečků. Ve městě jsem navštívil i domek Robinsona Crusoe a místní zlatou uličku. I procházka podzimním parkem při břehu řeky patří mezi pěkné zážitky. Pak ale šup za svou milou do Londýna. Z Brém letěl Ryanair v 19:25 do Londýna na Stansted, aby pak zde mohl přistát v 19:40. Dlouho jsem uvažoval jak je to možné, že za čtvrt hodiny letadlo přeletí kus Německa, Nizozemí, kanál La Manche a kousek Anglie.. Nakonec mi ale docvaklo, že časy jsou udávány v místním čase včetně časového posunu. Nazpět mě pak cesta místo čtvrt hodiny trvala naopak přes dvě hodiny;-) Na cestě jsem v letadle potkal kamarádku z Groningenu, která bydlí dva pokoje vedle mě na stejném patře. Zjistil jsem tak spoustu drbů a drobností, které bych se asi za normálních podmínek při svém bydlení nedozvěděl. To už jsem se ale v tu chvíli nemohl pořádně na nic soustředit, protože jsem byl celý v očekávání, že konečně uvidím svou milou.
A dlouho očekávané se stalo skutečností. V nadšení jsme udělali na letišti trošku pozdviženi, ale citům se musel nechat volný průchod. Bylo už poměrně pozdě, tak jsme to hned začali stáčet do města, které bylo daleko ještě asi hodinu autobusem. Pochopení místního systému dopravy a používání Oyster karty mi dalo nějakou chvíli zabrat. Zkrátka jednoduše by se to dalo shrnout, že autobusy se dalo jezdit kamkoli, metrem jen v určitých zónách. A tak jsme vesele vyrazili směrem na Egware station, kde měli v jednom bytě své doupě kluci z Lanškrouna. Kluci byli moc fajn, i když sami se občas potýkali s vlastními problémy jako placení nájmu, dorozumění se anglicky, nechuť k práci a různé vzájemné škádlení. Nakonec se nám zde podařilo vybojovat i vlastní postel. Tak jsme měli výchozí bod na naše Londýnské výpravy. Ty nutno dodat zabraly poměrně dost času, už jen tím, než jsme se dostali do centra jsme vždy strávili alespoň hodinu. Naše cesty směřovaly především za kulturou. Bylo opravdu velmi potěšující, že všechna musea byla volně přístupná zdarma. V Národní galerii na Trafalgar square jsme zjistili., že mnohé z obrazů gotických časů, resp. i začínající renesance mají hluboký erotický podtext a nakolik jsou tam zobrazena ňadra a bradavky, někdy až zbytečně moc. Díky hlubokému zájmu o umění jsme málem nestihli premiéru Odcházení Václava Havla, kterou hrálo místní divadlo Orange Tree v Richmondu. Náš pozdější příchod jsme museli usmlouvat, protože scéna byla již zavřená. Tak jsme se dívali na první polovinu skrze obrazovku v zákulisí, kde okolo chodili herci na jeviště. V divadle měli i dvojjazyčnou výstavu o Havlovi, jeho životě, aktivitách, hrách i státnických krocích. Druhou polovinu jsme již mohli zhlédnout naživo. Hra mě velmi zaujala, zřejmě na ni ještě napíšu asi nějakou recenzi. Hru jsem totiž četl, ale v české verzi režiséra Radoka jsem ještě neviděl. Tato anglická se poměrně striktně držela autorova záměru. Co bylo opravdu pěkné, tak hlas samotného autora přemýšlejícího nad hrou byl hlas Havla samotného, jakkoli v angličtině poměrně šroubovaný, byl hlavně autentický. Hra se snažila nevynechat jediný bod či nápad hry, kterou opravdu ve vší plnosti a s vervou zahráli herci naplno. V hledišti jsme byli beznadějně nejmladší. Věkový průměr diváků zde přesahoval šedesát let. Mělo to však jednu nespornou výhodu. Po představení následovala debata s ředitelem divadla, který je blízkým přítelem Václava Havla. Dalo by se říct, Londýňané mu rozumějí. Na přetřes došla i paralela Vlastíka Kleina a euroskeptika Václava Klause, mající stejné iniciály a představující oba proud neosobní politiky hledící na vlastní ego před zájmy věcí veřejných. Reakce místních staříků byly velmi erudované a bylo vyneseno mnoho sympatií k našemu bývalému prezidentovi. Potvrdila se i univerzalita hry, že může být použita na kterýkoli i britský politický diskurs. Divadlo se letos specializuje na Havla a proto má tuto sezónu na programu spoustu jeho her. Pojedete-li přes Londýn, doporučuji.
Naše cesty uměním pokračovaly skrze asi nejznámější muzeum moderního umění - Tate modern. Picasso, Pollock, Miró, spousta zvučných jmen. Některé kusy a performance ovšem hraničily s nechutností a zvráceností. Hranice mezi šíleným a geniálním je leckdy velmi tenká. Naopak spousta děl zde byla nenápadně naznačena, že mnohé bylo zřejmé teprve až po přečtení popisku, tedy pokud daný obraz třeba nebyl popsán „Untitled“. Zajímavé byly i některé interaktivní panely a videa shrnující paradigma doby, jaké umění, která umělecká skupina a hlavní determinanty ovlivnily které období. Pěkné romantické procházky podél Temže, pouličních umělců, Tower bridge, Tower of London, London Eye, Jubilee bridge, St. Paul Catedral a jiných pamětihodností v krásném podzimním zabarvení při letních teplotách a hřejivém sluníčku patřily k hezkým vzpomínkám na Londýn.
Byl jsem překvapen, že jsme nikde neviděli známé bariéry na řece, ale ty jsou asi zřejmě dál od centra. Četl jsem o nich dříve nějaký odborný článek a tak jsem se chtěl přesvědčit o jejich multifunkčnosti, žel asi si to budu muset nechat na příští návštěvu Londýna. Společně se Zdenkou jsme prošli mnohé. Klasický výhled na noční House sof Parliament, Big Ben, Westminster Abbey i lezení na lvy při pomníku admirála Nelsona patřilo mezi naše putování městem. Naší křižovatkou na cestě „domů“ byla junkerská čtvrt Camden Town, plná hospod, piercingových salónů, krámků a zajímavých lidí. Jednu noc jsme tu strávili spoustu hodin, když měla Londýnská městská doprava stávku. To jsme si i vyzkoušeli, jaké to je jezdit rozjezdy nočním městem, choulit se na lavičce jako bezdomovci a pozorovat noční život vždy pulzujícího města. Ke konci pobytu jsme navštívili i Shakespearovo divadlo Globe, kde hráli scénický „Pohřeb v Thébách“. Představení na stojáka bylo po propařené noci poměrně náročné. Nakonec jsme to ale vše nějak ustáli. Náš pobyt jsme symbolicky zakončili na jednom z kopců v místním parku, jelikož mě jsou jakékoli vyvýšeniny v krajině tolik vzácné. Zvláště po letním cestování ve Finsku a mém pobytu v Holandsku. Po pár dalších návštěvách muzeí, přírodovědného, historického a geografického, návštěvě místního pubu jsme museli dát sbohem i klukům, kteří nás zde uvítali a vydali jsme se s mou milou společně rozloučit sami navzájem na letiště. Naštěstí to šlo docela v pohodě, protože mi málem uletělo letadlo, tak jsem ani neměl čas na přemýšlení o našem odloučení. On ten Ryanair je super levný, ale když mi napodruhé změnili místo odletu ve chvíli, kdy jsem po vypití celé kofoly (jo, v Londýně měli českou kofolu!) lítal z místa na místo, bylo to docela veselé. Nakonec jsem ale po všech těchto příhodách šťastně dojel až domů do Groningenu. Zpátky do normálních kolejí jsem se ale vrátit nestihl, protože jeden kamarád zrovna přijel do Holandska, aby zde společně i s ostatními nadšenci, šermíři i přáteli living history trošku zabojovali při příležitosti rekonstrukce obléhání města Groenlo, které bylo přelomové při osmdesátileté válce a liberaci Nizozemí. V početní menšině tehdy nezávislé nizozemské milice porazili bránící se a početně silnější španělské jednotky. Kamarád byl velitel pikenýrů, v modrých uniformách se žlutými lemy. Pěchota, základ každé armády, zajišťující tu nejtvrdší a nezbytnou práci uprostřed bitevní vřavy, zajišťující, aby mohly ostatní jednotky v klidu provést svou práci. Domluva byla trošku složitější. I já jsem v tu dobu zrovna nebyl zdravotně v nejlepší kondici, ale nutno říct, že bitka stála za to. Dobře to dopadlo a historie přepsána nebyla. Děla hučela, vojáci poslouchali příkazy, jež jim byly dány a Groenlo, bašta „okupantů“ padla do rukou nezávislých a svobodných milicí. S tímto zjištěním jsem to mohl zas spokojeně stočit přes polovinu Holandska zpět domů.
A to už je tady pondělí dvacátého října a já mám první zkoušku. Semestr je tady totiž rozdělen do dvou částí a tady už ta první uběhla. Kratší předměty končí už po polovině semestru a já jeden takový předmět měl. Byla jím „transformace a integrace v Evropě“. Na zkoušku jsem se musel přihlásit už tři týdny předem. S vytištěným formulářem jsem musel jet v daný den kamsi za město, abych mohl v tenisové hale společně s několika stovkami dalších studentů psát zkoušku. Náš kurz byl poměrně malý, protože zkoušku zde psalo okolo stovky studentů. Zato zbytek haly zabrali místní holandští studenti, kterých bylo opravdu bezpočet. V řadách naskládané stolky a židličky jedna vedle druhé a všichni píšící, to bylo jako v nějaké velkovýrobně. Zkouška trvala tři hodiny. Byla písemná, otevřené otázky. Po napsání sedmi stran A4 jsem myslel, že mi už upadne ruka. Navíc výsledky nevím ještě dodnes. No, zlatá škola naše domácí.
Další cestovatelská etuda se mi přihodila hned další den, kdy jsem měl v plánu vyjet si do Haagu, kde sídlí Evropský soudní dvůr. Tam měl mít speciální debatu a seminář pro mezinárodní studenty mít jeden ze soudců této instituce. Měl jsem domluveno místo na této události. Následovala by i pozdější neformální debata v hospodě. A mezinárodní právo, situace v Africe, diskriminace, přístup k diplomacii a práce při Evropském soudním dvoru, to byly informace a témata, která mě fakt brala. Jenže co se nestalo. Když jsem jel vlakem, které jezdí po Holandsku opravdu jako na drátku, kousek od Leidenu vlak najednou zničehonic začal děsivě moc brzdit a pak jsem uslyšel pořádnou šlupku. Narazili jsme do jednoho tiráku, který zrovna přejížděl přejezd. Ten převrácený, zboží vysypané a lokomotiva pochroumaná. Zaděláno na pořádné zpoždění. I nějaké ty sanitky přijely, zkrátka velká akce. Po třech hodinách bylo zřejmé, že plánovaný program nestíhám. Nakonec se mi podařilo přemluvit místního nádražáka, aby mi cestu zpět proplatili. Takto jsem strávil velký kus dne jen tak zbytečně na cestách. Nakonec ale asi dobře, že se nestalo nic vážnějšího. Holt asi mi to nebylo přáno.
Stejně jsem jel už další den do Německa na konferenci o situaci v oblasti zvané Karamoja. To je region v severovýchodní Ugandě. Daný projekt je zaměřený na zvýšení povědomí o dané problematice, míří směrem k vytvoření tzv. advocacy dokumentu a jeho cílem je informování o zásadních problémech této oblasti. Dokument bude posléze předán hlavním dotčeným institucím jako zejména Evropská komise, ale také třeba Ugandská vláda, různé nevládky a UN. Šlo tedy o vysoce specializovanou a odbornou záležitost. Nějak jsem se k tomuto dostal skrze Člověka v Tísni, který je zde velice marginálně zastoupen. Zato i zde v Groningenu je skupina studentů mezinárodních vztahů, kteří na dané problematice celkem intenzivně dělají. Tak jsem se k nim připojil a budeme organizovat vlastní konferenci i zde, 27.listopadu. No, ale zpátky k tomu Německu. Konference se konala v Lüneburgu. To je malé městečko nedaleko Hamburku, známé spíš pro své vřesoviště zvané v Lüneburge Heide, které bylo vyhlášeno jako první chráněnou přírodní památkou v Německu. Zřejmě je asi škoda se zde rozepisovat o specialitách konference a jejím zaměření, protože byla opravdu vysoce odborná a hosté byli zasvěcení tématu velmi hluboko. Mimo studenty z místní univerzity, mé Nizozemské přátele, několik francouzských studentů a dvě české holčiny tu byli hlavně představitelé Ugandské vlády, místních govermentů v Karamoji, Teso, Maramoto a i zástupci nevládních organizací, neformálního vzdělávání ABEK, zástupci UN programů pro jídlo, UNICEF, rozvojový fotbal, zástupci Evropského parlamentu a další. Jednu chvíli se na konferenci doslova mihl i samotný Kofi Annan. Se všemi byla možnost si do podrobností promluvit, získat spoustu zajímavých pohledů z odlišných rovin a zjistit nakolik je celá problematika ambivalentní a rozsáhlá, že zde není jediné jednoduché ultimátní řešení, pokud vezmeme v úvahu všechny konsekvence. Ať už jde o respekt k místní kultuře, indigenous knowledge, elders, pastoralist habits, syndrom approach a taky přitom vidět problémy jako cattle riding, arms traficking, iliteracy etc. Omlouvám, se že posledních pár výrazů neznělo moc česky, ale dělalo by mi problém je exaktně přeložit. Kdyby měl někdo o tuto problematiku bližší zájem, rád si s ním o tomto promluvím. Jinak všichni aktéři byli moc fajn, cesty po Německu příjemné, ubytování a organizace trošku divočejší, ale jinak v pohodě. Opravdu kulturním zážitkem byla jedna soukromá párty v jednom studentském bytě 2+1, kde pařilo na osmdesát lidí. Celý byt se otřásal v základech, lidé hopsali v jednom rytmu, sotva měli prostor na cokoli, no zkrátka zážitek, jako z amerického filmu. Ale výborné odreagování. Hamburk je taky moc fajn město, přívětivé, s pěkným a velikým přístavem, Labe je zde opravdu už mohutným tokem. A tak jsem se nakonec vrátil s těch veškerých cest, hodil jsem i některé fotky na známou adresu na http://doudys.rajce.idnes.cz/ kde se můžete mrknout. Teď už se opět plně zapojuji do školy a veškerého souvisejícího dění. Hurá do toho. Příští týden organizujeme Amnesty akci k volbám v USA. Kolorit v Groningenu začíná opět nanovo. Kolo frčí, škola jede naplno, mám teď nový předmět. Budu zase muset kupovat knížky.. achich, je tu celkem draho, v knihkupectví. A domů, to jedu už d facto za tři týdny;-) Dnešní státní svátek jsem si připomněl, ony ty osmičky jsou přece jenom osudové,. Tolik se toho stalo v našich dějinách, skoro těžko uvěřit. Hlavní respekt si myslím, by ale měl mít pro naše novodobé dějiny sedmnáctý listopad. Jsem na něj zvědavý, hlavně příští rok. Tak hodně zdaru… Asi to chce po těch volbách u nás doma pořádnou reflexi, zvláště před nadcházejícím předsednictvím v Radě EU. Občas si ale říkám, že je fajn být tak daleko od poměrně malicherných a bezobsažných hádek a tahanic, které naše politika vykazuje. Dát tomu obsah a věcnost, to bychom byli zřejmě jinde. Nakonec i práce médií, to je druhá strana mince. V Německu jsem objevil germánsky psanou verzi Le Monde diplomatique, toš doporučuji k přečtení. Mějte se fajn a já zas zkusím brzy něco napsat.